Adam Zvonař, který se objevil v roli Tondy, patří k nastupující baletní generaci Národního divadla.
Sirotka Krabata láká tajemný hlas do začarovaného mlýna, kde se upíše mistrovi do učení. Společně s dalšími jedenácti mladými chlapci melou mouku, mění se v havrany a učí se černé magii.
Sem tam se některý z nich zamiluje, vyzve mistra na souboj v domnění, že ho porazí, a zemře. Tento osud čeká Krabatova nejlepšího kamaráda Toníka a jeho milou Dorotku. Do mlýna přichází další rok nový učeň a koloběh pokračuje. Mocné kouzlo mistra dokáže zlomit až Krabat a Kristýnka, která jej pozná mezi ostatními učni proměněnými v havrany.
Cesta Čarodějova učně na prkna Národního divadla byla dlouhá. Na počátku stála lužickosrbská legenda z přelomu 17. a 18. století, která se dostala do rukou německého autora narozeného v Liberci, nedávno zesnulého Otfrieda Preußlera. V české krajině legendu proslavil animovaný film Karla Zemana a v Německu před pěti lety natočili film s názvem Krabat v hlavní roli s Davidem Krossem, který si zahrál po boku Kate Winslet v Předčítači.
Co se týče divadelní scény, Krabata zpracovalo jako pohybovou inscenaci Taneční studio Light nebo jako činohru brněnské Divadlo Polárka. Legenda se stávala rok od roku populárnějším a přitažlivějším tématem, a tak ji nasadilo do baletního repertoáru také Národní divadlo.
Na baletně nezpracované téma se vrhla trojice českých autorů se záměrem vytvořit atraktivní věc pro mladší publikum. Dvojice s názvem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) spolupracovala na libretu s Janem Kodetem. Ten je zároveň autorem choreografie. Hudbu složil Zbyněk Matějů.
Samotný balet patří k dějovým, přesto choreografie Jana Kodeta zachycuje mnoho vnitřních projevů a emoční rozpoložení postav. Herectví patří k náročnějším částem společně s nejednoduchým pohybovým rejstříkem. Choreografie se předvedla v celé své něžné moderní kráse plná křehkých detailů zvláště v pas de deux Tondy a Dorotky, ale chyběly velké fyzicky náročné party nebo postava jimi pověřená.
Šanci tak promarnil souboj Tondy s mistrem, který se mohl snadno stát vrcholem první části, jako se stalo zápolení Krabata s mistrem vrcholem části druhé. Ať už Ondřej Vinklát v roli Krabata nebo Petr Zuska, šéf Baletu Národního divadla, jako mistr zvládli choreografii na výbornou.
Především Vinklát vzhledem k věku jednadvaceti let zatančil náročnou hlavní roli velmi dobře. Společně s třiadvacetiletým Adamem Zvonařem, který se objevil v roli Tondy, patří k nastupující baletní generaci Národního divadla.
Doporučuji si přečíst program. Nejen proto, že jde o balet nový a legendu nepříliš známou, ale choreografie plná moderních prvků vám často příběh nenapoví. „Mistr si prohlíží čelo každého učně, Tondovo čelo prohlíží déle a s podezřením,“ píše se v programu a přesně tak probíhá i choreografie, i když na podobné detaily je scéna Národního divadla příliš velká.
Vedlejší baletní dvojice Toník a Dorotka stojí u svého hrobu.Choreografie Jana Kodeta společně s kostýmy Alexandry Gruskové vyzněly lépe ve sborových scénách. V momentě, kdy se učňové promění v havrany a vytvoří na scéně jednoho velkého krkavce, poznáte sílu obojího najednou.
Přestože kostýmy takřka střídají pouze dvě barvy, a to černou a bílou, dokreslují temnou atmosféru pohádky. Výjimkou je však hlavní postava Krabat, který v zeleném tílku připomíná akčního hrdinu z vojenského filmu. Jeden z nejdůležitějších prvků zklamal a ztrátu nedotáhli ani skvělí havrani, ani černo-zelené šaty dívek nápaditě začleněné do choreografie.
Kostýmů i hudby se týká jedna stejná výtka. Temno a strach jsou všudypřítomné, a to celé dvě hodiny. Na oko ani ucho už po čase černo-bílé kostýmy a napínavá hudba nemají původní kýžený efekt. Hudba Zbyňka Matějů, zčásti nahraná a zčásti zahraná naživo, připomíná více filmovou než baletní. V jednom momentě ozvláštněna zpěvnými chorály, přesto minimalistická zapadá do moderně pojatého baletu.
Jednoduché nápady a triky, ať už rozhánění mouky, svítící hole učňů nebo vznášející se objekty a lidé, podpoří divákovu fantazii. Stejně je na tom scéna Jakuba Kopeckého, která patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy na divadle viděla. Kromě mnoha detailů, kterých si na poprvé nemusíte všimnout, se s ní velmi snadno manipuluje a bez náročné přestavby dokáže vystavět jak prostor tanečníkům, tak kouzelný mlýn nebo temný les.
Čarodějův učeň nepatří k baletům plným dechberoucích otoček a zvedaček, najdete v něm ale ladnou krásu, něhu a napětí. I takový balet ale potřebuje viditelné pohybové vrcholy. Celek zabalený do moderního choreografického hávu podpořila filmová minimalistická hudba a okouzlující scéna. Dohromady se Národnímu divadlu podařilo uvařit velmi chutný pokrm. Některé ingredience by ale potřebovaly doladit.
Čarodějův učeň, Národní divadlo, libreto: Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský a Jan Kodet, hudba: Zbyněk Matějů, choreografie: Jan Kodet, režie: SKUTR, tančí: Ondřej Vinklát/Viktor Konvalinka, Adam Zvonař/Marek Svobodník, Petr Zuska/Alexandre Katsapov, Morgane Lanoue/Zuzana Šimáková, Kristýna Němečková/Zuzana Susová, Veaceslav Burlac/Jonáš Dolník, Jiří Kodym
Hodnocení: 80 %