Šípková Růženka / Edita Raušerová
Neotřelá choreografie, která si bere to nejlepší z klasického pojetí Maria Petipy a přitom dodává tradičnímu formátu mladistvou šťávu a vtip, pohádkově romantická scéna, nápadité, všemi barvami hýřící a přitom vkusné kostýmy, skvělý světelný design citlivě doplněný videoprojekcí a v neposlední řadě kvalitní výkony tanečníků. To je kombinace faktorů, které z Šípkové Růženky, nového představení baletu Národního divadla, dělají zážitek vskutku nezapomenutelný. Asi jedinou chybičkou na jeho kráse byl ve čtvrteční premiérový večer ne zcela sehraný výkon orchestru, jenž místy dost kolísal a nejednou dokázal i zatahat za uši.
Šípková Růženka / Matěj Šust, Zuzana Šimáková, Oleksandr Kysil
Šípková Růženka patří vedle Labutího jezera a Louskáčka mezi nejfrekventovanější baletní tituly, které se pravidelně objevují na repertoáru baletních souborů po celém světě. Na scénu Národního divadla se tento pilíř klasického baletního odkazu vrací po necelých čtyřech letech (inscenace Taneční konzervatoře hl. m. Prahy připravená ve spolupráci s Národním divadlem měla derniéru v květnu 2008).
Novou ne zcela tradiční premiéru vytvořil a s baletním souborem také nastudoval choreograf mexického původu Javier Torres. Tento dlouholetý tanečník Finského národního baletu, choreograf a režisér má na svém kontě již více než pětadvacet převážně moderních děl. Pražská inscenace pak vychází z verze Šípkové Růženky, kterou Torres připravil pro Finský národní balet v roce 2008. Mottem při její realizaci pro něj podle jeho vlastních slov bylo "vystříhej vše nepotřebné, a pokud je to možné, posil dramaturgii". Byla jsem moc zvědavá, jak se mu nelehký úkol editovat a modernizovat notoricky známý klasický kus povedl, a po jeho zhlédnutí musím říci, že mě výsledek opravdu velmi mile překvapil.
Choreografie je propojením čistě klasických kousků převzatých z tradiční Petipovy verze a přidaných či zcela pozměněných vstupů, které dílo oživují a dělají jej jaksi stravitelnějším i pro běžného diváka, který není zvyklý chodit na klasický balet. Choreograf mnohé části nejen upravil, ale leckdy i zcela vyškrtl - úplně chybí například variace Modrého ptáka a princezny Floriny z jejich původního pas de deux či tance drahých kamenů ve třetím dějství. Celý balet je oproti původní tříhodinové verzi podstatně kratší. Rozhodně mu to ale není na škodu, spíše naopak, není teď tak dlouhý a rozvleklý.
Přibyly také zcela nové postavy, například Babette, Růženčina sestřenice, nebo Jednorožec (tyto jsou možná pro diváky nadbytečné a v záplavě dalších postav matoucí, navíc jejich význam inscenaci nikam neposouvá) nebo jiné interpretace původních charakterů. Šeříková neboli Dobrá víla je nahrazena Syrene, vílou lásky, její protiklad Carabosse, víla strachu, je dokonce nezvykle interpretována dvojicí, mužem a ženou, kteří se na jevišti střídají. Namísto vil Něžnosti, Bujnosti, Štědrosti, Bezstarostnosti a Smělosti přinášejí novorozené princezně v Torresově pojetí dárky pouze tři pohádkové kmotřičky - Volante, víla odvahy, Grazia, víla radosti, spolu s již zmíněnou Syrene, vílou lásky. Stěžejní variace, duety a pas de deux hlavních představitelů nicméně zůstaly i v novém představení v podstatě nezměněny.
Šípková Růženka / Nikola Márová
Úpravy Šípkové Růžence jednoznačně prospěly, Torresova skládanka drží velmi dobře pohromadě, do inscenace navíc rozhodně přibyl i vtip, spád a jiskra. Dějová linka je jednoduše čitelná a pozornost při sledování baletu tím pádem udrží i ti nejmladší diváci. Balet sice respektuje odkaz autora původního tanečního libreta Petipy (1890), ale zároveň je teď díky novému pohledu i daleko přístupnější a lépe odpovídá vkusu současného publika.
Představení klade na interprety vysoké nároky jak po herecké, tak především po technické stránce. Kromě hlavních rolí je v něm i řada menších partů, které dávají tanečníkům dostatečnou možnost předvést jejich kvality. V titulní roli Šípkové Růženky se ve čtvrteční premiéře představila Edita Raušerová, první sólistka souboru. Na jevišti působila půvabně a roztomile, přesně tak, jak to k této úloze patří. Škoda jen, že byla v prvních dvou dějstvích její jinak solidní technika trochu ovlivněna nervozitou, v jedné z důležitých variacích se například marně pokoušela o trojité piruety. Ve třetím dějství už byl její výkon daleko sebejistější a vyrovnanější.
Premiérovým tanečním partnerem Raušerové byl demi-sólista Adam Zvonař. Mladičký tanečník, který je v profesionálním angažmá po ukončení konzervatorních studií teprve třetím rokem, v roli prince Desiré obstál se vší ctí a všechny náročné technické prvky zvládl velmi suverénně. Přes své mládí má už ostatně s velkými rolemi klasického repertoáru nemalé zkušenosti, v minulé sezoně byl v Národním divadle dokonce obsazen do role Prince v Labutím jezeře. Zvonař je opravdový talent, který má dozajista ještě mnohé před sebou, určitě o něm v budoucnu dost a dost uslyšíme. Skvělá byla éterická a až nadpozemsky krásná Jade Claytonová v roli víly lásky Syrene a nemohu nezmínit ani výborný výkon precizní a technicky vyspělé Nikoly Márové v roli Carabosse (spolu s ní tančil vílu strachu její manžel Alexandre Katsapov).
Suma sumárum, nová Šípková Růženka je představení, které se opravdu povedlo. Do repertoáru Národního divadla tato kouzelná pohádka velmi dobře zapadne a jeho baletnímu souboru sluší. Představení, které má potenciál oslovit malé i velké diváky, si zaslouží hodně repríz a doufejme, že tomu tak bude. Pokud ho ale chcete vidět co nejdříve i vy, měli byste si do do zlaté kapličky pospíšit. V této sezoně je totiž v plánu už jen pět opakování. Pak bude šance zase až příští rok v lednu, kdy se Šípková Růženka přesune do Státní opery.
